Lágry, vězni a jejich rodiny aneb Světlé zítřky komunistické utopie

O odpornostech komunistického režimu v Československu už toho bylo sepsáno a natočeno mnoho. Každý by měl mít aspoň hrubou představu o této temné stránce minulosti naší země. Vláda jedné strany, cenzura, hranice zapečetěné ostnatým drátem. Desetitisíce lidí v lágrech.

Ale napadlo vás někdy, čím si museli procházet rodiny těchto vězňů a jak jim byl ztrpčován život? Šikana dětí ve škole, nucení manželek k rozvodu s vězněnými muži a nešťastné návraty po letech dřiny a utrpení. Upírání životních příležitostí, opovrhování sousedy a odstřižení od zbývajících přátel. Zkrátka i život rodin muklů byl velmi silně poznamenán, což je kapitola, na kterou se často zapomíná. A byly to statisíce lidí. Nikdo nezůstal v bezpečí.

O tomto tématu se dozvěděly i naše septimy, když jim přišel povyprávět Ing. Lubomír Vejražka. Sympatický chlapík, odborník na první pohled, který nejenže dokázal předat nejnáročnějšímu obecenstvu – tedy znuděným studentům gymnázií – do detailů tyto příběhy, ale dodal i potřebný nadhled a cenné osobní zkušenosti. Dlouhodobě totiž pracuje s těmi, co mnoho zažili, a jejich svědectví přenáší dál. A sám také maturoval z marxismu-leninismu, což je příhoda sama o sobě.

Studentům Dějepisného semináře pan Vejražka přiblížil tuhé životy vězňů v pracovních táborech. Od smutných statistik až po rozdíl mezi věznicí a lágrem, od náročných denních režimů až po bizarní neschopnost a tupost všemocných bachařů. Přátelství a naděje byly pilíři, o něž se bez soudu uvěznění jedinci opírali a doufali. Život byl různě tvrdý všude, ale vtip býval tím, co dokázalo zlomeného člověka držet při životě – někdy i v těch uranových dolech.

Ondřej Tabášek, oktáva B