Naší první zastávkou byl místní hřbitov, na kterém jsme se seznámili s problémy soužití „Němců“ (německy mluvících obyvatel, jak se jim zjednodušeně říká) a Čechů v oblasti Sudet. Toto rozhodně ne idylické soužití se právě podepsalo i na Oderském hřbitově. Velkou impozantní stavbou je zde hrobka Gerlichů – zakladatelů místní textilky.
Odtud jsme přešli do Katovny a Muzea česko-německého porozumění. Nádherné malebné muzeum, jako vystřižené ze skanzenu, vzniklo z iniciativy bratrů Mateiciucových. Muzeum nás velmi přátelskou formou seznámilo s každodenním životem Němců na našem území, podrobnou historií Oder (velké díky historikovi Jakubu Zemanovi) a historií práva útrpného a hrdelního.
Naše poslední a podle mě nejlepší zastávka byla v továrně firmy bratrů Mateiciucových. V přilehlém parčíku jsme se podívali na nádherné pomníky Obětem vyhánění, Obětem holocaustu a na svým způsobem bizarní raritu – „setnutého“ Stalina s Gottwaldem. Poté jsme se seznámili s příběhem Továrny mezi vodami a zjistili, jaký význam pro zdejší kraj měla.
Tady je důležité zmínit význam bratrů Mateicuicových. Nebýt jich, ani jedna z těchto nádherných památek by už dnes možná nestála. Emil a Zdeněk začali v 90. letech s malou rodinnou firmou v garáži a velkým snem – zachránit chátrající textilku a přesunout do ní svou výrobu. To se jim nakonec úspěšně povedlo a díky rozsáhlému pátrání po historii předchozích majitelů získali velké množství informací o historii celých Oder. Ty se rozhodli využít při záchraně chátrající Katovny a vytvořili zde muzeum. Pak ještě přišla záchrana místní hospody a jako koníček se pan Zdeněk věnuje sbírání veteránů.
Dnes je z firmy Mateiciuc a.s. obrovská společnost zaměřující se na výrobu plastových výrobků všeho druhu a mohlo by se zdát, že už ani není kam dál směřovat, že všechny možné cíle bratrů Mateicuicových už jsou naplněny. Já bych ale řekl, že zdaleka ne. Prozatím bych uzavřel tenhle krásný příběh, třebaže zdaleka není u konce, citátem a životním mottem pánů Emila a Zdeňka:
„Po každém z nás zbude něco pro staletí příští, mysleme na to, přátelé.“
Matěj Olchawski, oktáva A
