Převezměte terezínskou štafetu 2024

Uvažovala jste někdy nad tím, proč jste přežila zrovna Vy? Odpověď pamětnice Michaely Vidlákové ve mně zůstane asi navždy.

Měli jsme možnost navštívit Terezín, setkat se s pamětnicí a poznat historie prostřednictvím lidských osudů. Pocítit tíhu města i lidskou solidaritu. Toto a mnohem více nám umožnila soutěž Převezměte Terezínskou štafetu.

Soutěž to byla zejména korespondenční sestávající ze dvou kol. V prvním kole jsme se prostřednictvím různých úkolů seznámili s osudy lidí, co prošli Terezínem, i tím, jaké bylo žít v tomto sběrném táboře. Přečetli jsme si časopis Bonaco, který zpracovávaly dívky z domova L 414. Časopis byl stěžejní i pro druhé kolo, v něm jsme měli na motivy Bonaca zpracovat vlastní časopis, ten bude k nahlédnutí na stránkách Terezínské štafety. Úkolů v obou kolech jsme se zhostili s nutnou vervou, a tak nebylo divu, že jsme postoupili do kola třetího.

Třetí kolo se konalo přímo v Terezíně. Hned na začátku naši výpravu však postihly nepříjemnosti. Paní profesorka Fialová i Julie Krčmařová onemocněly, nemohly tedy jet s námi. I tak jim oběma patří dík za kola předešlá. Holt život je plný nečekaných zvratů. Vše se stalo na poslední chvíli, nastaly pochybnosti, zdali vůbec pojedeme. Nakonec se úkolu být našim doprovodem zhostil pan profesor Masný, kterému musím taktéž poděkovat.

Dne 18. 10. 2024 jsme tedy spolužák Vašek, pan profesor a já vyjeli a mohla započít dlouhá cesta do Prahy, kde nás vyzvedli pořadatelé. S nimi jsme pak jeli vlakem do Bohušovic nad Ohří, na stejné nádraží, na které před 83 lety přijížděly transporty s Židy. Silný moment pak byla cesta do Terezína. V tichosti jsme tmou přicházeli ke vstupu do pevnosti. Jakmile jste se v období šoa ocitli za branou, jediná možnost dostat se ven byl transport do Osvětimi. Procházeli jsme městem a cítili jeho historii. Večer jsme si vyprávěli příběhy pamětníků, zpívali písně, které si zpívaly děti v Terezíně, a seznamovali se mezi sebou.

Druhý den nás čekala hra, jejichž hlavním cílem bylo poznat Terezín. Ve skupinkách jsme procházeli poněkud zanedbaným a ponurým městem. Byli jsme na místech, kam se běžný turista nedostane. Poté nás čekala prohlídka muzea ghetta, ve kterém se dříve nacházela škola, za války domov chlapců L417. Expozice zanechávaly velice silný emoční zážitek. Ať už to byla jména dětí na stěnách sítě či vyrobené panenky. Mě nejvíce zaujaly básničky, které děti skládaly, a obrázky. K poezii tíhnu, a tak mě velice poznamenalo číst texty nevinných dětí, některé prosté, jiné propracované, všechny velice silné.

Silné okamžiky však měly pokračovat. Přijala za námi totiž pamětnice Michaela Vidláková. a Vašek a já jsme měli úžasnou možnost poobědvat s pamětnicí a klást jí různé otázky. Je to skvělá osobnost, velice příjemná usměvavá a vitální babička. Vyprávěla například o tom, co jedli v Terezíně, jaké podmínky tam byly, jaký je její vztah k Německu. Je asi jasné, že je to úplně něco jiného slyšet z úst člověka, co pamatuje, je to nepopsatelný pocit. Paní Vidláková mě zaujala natolik, že o ní chystám článek do Oktaviánu, který vyjde v prosinci. Chci zpracovat její příběh a konkrétní věci, které nám řekla. Zde uvedu její odpověď na otázku z úvodu, neboť se domnívám, že by se nad tím mělo zamyslet co nejvíce lidí. Tedy: Uvažovala jste někdy nad tím, proč jste přežila zrovna Vy?

Předem jsem paní pamětnici upozornila, že nemusí odpovídat, jelikož vím, jak je to velmi citlivé téma. Řekla mi, že nad tím samozřejmě přemýšlí každý den. ,,Proč, proč zrovna já?“ Dále pokračovala myšlenkou, kolik vynálezců, umělců, skvělých lidí zahynulo, než se jimi stihli stát. Je to poměrně zjevná věc, ale když vám to řekne přeživší, zůstane to ve vás.

V tento moment našeho rozhovoru jsem cítila slzu stékající po tváři. Za tuto příležitost jsem nesmírně vděčná. Změní vás to, začnete přemýšlet trochu jinak. Říkáte si, jak se tolik zla mohlo stát, jak jsme to mohli dopustit, jenže ono se to děje stále. Z historie se musíme poučit a zamezit jejímu opakování. I proto je tato akce velice aktuální a důležitá, není to jen o zaprášené historii, je to o lidech.

Johana Černá, kvinta A